NODIVSE na zájezdu do Národního divadla

Ke vzdělávání každého divadelního souboru patří bohaté divácké zážitky. Velice rádi se chodíme společně koukat na kolegy z jiných amatérských/ochotnických souborů. Tentokrát jsme se ale vydali na profesionální scénu. A rovnou do zlaté kapičky českého divadla.

Praha a Národní divadlo je vždycky zážitek sám o sobě

Cestu za divadlem jsme pojali jako celodenní výlet. A tak jsme zažili nevšední prohlídku s panem
průvodcem Davidem Černým, který nás provedl nejen dlouho zavřeným Jelením údolím pod
pražským hradem, ale také Novým světem, či nás zavedl k Loretě, která se pyšní unikátní zvonohrou.
Jako rodilý pražan, jehož předkové žijící v Praze sahají tři sta let nazpět, a milovník Prahy a historie,
nás pan Černý bohatě zásobil novými informacemi a zajímavostmi, které jsme v kontextu s Prahou
ještě neslyšeli. Například Jelení údolí, táhnoucí se kolem Jeleního potoku, bylo skutečně plné jelenů,
které panstvo z pražského hradu s oblibou střílelo. Setkání s Prahou v doprovodu s panem Černým
byl velice příjemný zážitek.

Vstup do budovy Národního divadla byl pro nás velkým okamžikem. Oděni do svátečních šatů jsme
vstoupili do foyer divadla, kde na nás dýchla historie a krásná atmosféra divadla. Se sklenkou vína
v ruce jsme se pozdravili s bustou Ladislava Stroupežnického. Kochali jsme se základními kameny ve
sklepeních divadla i výhledem na Prahu ze střechy zlaté kapličky. Každý kout voněl a my jsme si užívali
každý okamžik.

Naši furianti dnes – na první české scéně

Vrcholem dne, a největším očekáváním, bylo představení Naši furianti. Inscenace měla premiéru
letos v březnu a o režii se postaral výrazný a úspěšný divadelní režisér Martin Františák. Vedle
skvělých hereckých výkonů například Ondřeje Pavelky a Davida Matáska v titulních rolích, ale
i ostatních, byla režie právě to, co nás uchvátilo. Viděli jsme divadelní dílo, které splnilo snad vše, co
od divadla může divák očekávat a požadovat. Hra stará 136 let k nám promlouvala silně i dnes,
protože vypráví o životě na vesnici, kde se skrz plno půtek a intrik řeší otázka, kdo se stane ve vsi
novým ponocným, a kdo psal paličský list, vyhrožující vypálením vesnice. Ve skvěle zpracovaných
charakterech jsme poznávali osoby, které potkáváme i dnes. Moc se nemění.

Na scéně dominovali v prvním a čtvrtém jednání bílé, studené zdi po stranách jeviště, vysoký
doutnající stoh roští, a vodní plocha v zadní části jeviště. Ve druhém a třetím jednání pak bylo jeviště
zmenšeno o velká bílá vrata, a herci hráli víceméně jen se židlemi a se stoly.

Hudba výrazně doplňovala dění na jevišti, dynamizovala děj, a dodávala sílu emocím, které z jeviště
vycházeli silné a pravdivé.

Jako lidé, kteří hru Naši furianti četli už několikrát za sebou, jsme se velice bavili. Bavili se ovšem
i diváci kolem nás. Smáli jsme se komickým situacím, ale měli jsme i slzy v očích, nebo husí kůži
z toho, jak krutí a obojetní dokážou lidé být pouze kvůli svému vlastnímu prospěchu, nebo kvůli své
slaboduchosti.

Silným motivem celého představení bylo, když v úplném začátku mladý muž třískal silným provazem
do vodní plochy, ze které cákaly kapky vody. Stejný obraz se objevil v úplném závěru představení.
S tím rozdílem, že silným provazem vztekle třískal malý chlapec. Tento silný výjev se stal symbolem
pro ono furiantství, které prochází celou hru. Neústupnost a tvrdohlavost, pýcha a domýšlivost. Lidé
jsou stále stejní. Moc se nemění.

Za celý soubor NODIVSE vřele doporučujeme návštěvu tohoto představení. Rozhodně stojí za to!

Lucie Kotěrová